Když jsme si před rokem přebírali klíče od Vily Normanni, měla jsem pocit, že je hotovo.

Ve skutečnosti jsme byli teprve na začátku.

Vila Normanni je pro mě jiný projekt než všechny předchozí. Poprvé jsem nebyla jen interiérovou designérkou. Byla jsem zároveň klientkou i investorkou. S manželem jsme celý projekt financovali z prodeje dvou nemovitostí v Praze a od začátku jsme věděli, že vila bude sloužit jako prázdninový dům k pronájmu.

Poslední rok byl tak intenzivní, že jsem vlastně neměla čas přemýšlet nad tím, co všechno se stalo. Stavba byla dokončená, ale práce rozhodně neskončila. Až teď, když jsme uprostřed první skutečné sezóny pronájmů, mám pocit, že se můžu na celý rok podívat s odstupem.

Myslela jsem si, že nejtěžší bude stavba

Stavba byla náročná. O tom není pochyb.

Jenže dnes bych řekla, že mnohem zajímavější bylo všechno, co přišlo potom.

Po dokončení jsme se rozhodli ve vile několik měsíců bydlet. Chtěli jsem poznat dům a jaké to je v něm žít. Zjistili jsme totiž spoustu věcí, které se během projektování prostě odhalit nedají.

Když se řekne Apulie, většina lidí si představí slunce, olivovníky a moře.

Já si po prvním roce vybavím hlavně déšť.

Od ledna do dubna dokáže pršet několik dní v kuse. Ne tak, jak jsme zvyklí v Česku. Jsou to opravdové lijáky.

Po několika dnech deště se červená hlína promění v těžké lepivé bahno. Nejde po něm skoro chodit. Dodnes si vybavuji, jak jsem se snažila dojít od domu k bráně a po pár metrech mi v bahně zůstaly obě gumáky. Musela jsem se pro ně vracet a vytahovat je z bahna zvlášť.

Déšť s sebou přinesl i vysokou vlhkost. Ve staré části domu jsme řešili první známky plísní a společně se stavební firmou hledali řešení. Několikrát jsme opravovali drobnosti na elektroinstalaci, protože vlhkost si prostě dělá, co chce.

Nebyla to chyba projektu.

Byla to zkušenost.

Dům nám postupně ukazoval, jak se chová během skutečného života.

A pak přijde květen

Na začátku května se všechno změní.

Mám pocit, jako by někdo přepnul vypínač.

Déšť zmizí, červená země vyschne, kolem domu se objeví typická krajina Apulie a najednou si znovu uvědomíte, proč jste si to místo zamilovali.

Otevřeli jsme bazén.

A zjistili, že bazén není jen krásná modrá voda na fotografiích.

Je to pravidelná údržba, kontrola vody, čištění, zazimování, chemilálie a spousta dalších věcí, které jsem předtím vůbec neřešila.

Stejně tak zahrada.

V zimě připomínala džungli, na jaře potřebovala dát znovu do pořádku. Traktor zoral pozemek, dosazovali jsme rostliny, budovali závlahu, sekali trávu a připravovali vilu na první hosty.

Najednou už nešlo jen o to, aby se dům líbil mně.

Chtěla jsem, aby se v něm dobře cítil každý, kdo přijede na dovolenou.

Kde je vlastně domov?

To byla otázka, kterou jsem si dřív nikdy nepoložila.

Najednou jsme měli dva domovy.

Jeden v Praze.

Druhý v Apulii.

A mezi nimi několik tisíc kilometrů.

V Praze mám práci, klienty, rodinu a běžný život. V Itálii máme dům, který potřebuje péči. Zahradu, která roste rychleji, než člověk čeká. A hosty, kteří se těší na svou dovolenou.

Najít rovnováhu není jednoduché.

Po roce už také vím, že časté cestování není nic pro mě. A že dlouhé pobyty o samotě v Itálii mi také nevyhovují.

Na druhou stranu jsem se naučila věci, o kterých bych dřív vůbec neuvažovala.

Pracovat s motorovou pilou.

Sekat obrovský pozemek.

Stavět kamenné zídky.

Pečovat o středomořskou zahradu.

Kdyby mi to někdo řekl před pěti lety, asi bych se jen smála.

Co mě Vila Normanni naučila

Jako designérka dokončím projekt a předám ho klientovi.

Pak většinou přijde další zakázka.

Vila Normanni mi ale ukázala něco, co bych jinak asi nikdy nezažila.

Projekt předáním stavby nekončí.

Teprve tehdy začíná.

Po prvním roce se už na Vilu Normanni nedívám jako na dokončený projekt. Dívám se na ni jako na místo, ve kterém se každý den učím něco nového.

Právě každodenní život ukáže, co funguje dobře. Co byste příště udělali jinak. A které rozhodnutí bylo správné, i když jste o něm během stavby pochybovali.

Ohlédnutí

Když se dnes podívám na fotografie z dokončení stavby, připadá mi, jako by to bylo mnohem déle než před rokem.

Za ten rok jsme dům poznali ve chvílích, které žádná vizualizace ani projekt nedokážou zachytit.

V dešti.

V bahně.

Při sekání trávy.

Při opravách.

Při příjezdu prvních hostů.

Právě díky tomu už pro mě Vila Normanni není jen realizace.

Je to místo, které se společně s námi pořád vyvíjí.

A jsem zvědavá, co nás naučí další rok.